Články

Na sníh jsem čekala dlouho, už před svatým Martinem, ale přání se mi splnilo až včera, 21. listopadu. Další, menší přání bylo vidět sníh ve škole a vidět ho jako první a pak to všem říct. To se mi taky splnilo. Ve 12 hodin čekáme na učitelku, až přijde do učebny, já zatím koukám z okna a při dešti občas spadne nějaká i ta vločka, tak křičím "Sněží!" a všichni křičí "Sněží!" a za chvíli křičí angličtinářka: "Co tu řvete?!" Tak následuje 45 minut těšení se ven... Když vyjdeme ven, začnu dělat ptáčka a křičet u toho "Sněží", takovou mám radost. Ale jen občas, aby si ještě aspoň někdo myslel, že jsem normální. Večer začne sněžit na plné pecky a tak jdeme s kocourkem ven.

Tomu se to ale moc nelíbí - co studeného mu to padá na jeho krásný kožíšek? Tak mňoukal a mňoukal, ale ono to ne a ne přestat... Samozřejmě bych ven nešla bez foťáku, bohužel se po chvilce podchladil, vypnul displej a odmítal spolupracovat... Tak jsem ho radši zase rychle vzala do tepla, vždyť sníh počká. Kocourek šel taky.

Když jsem se ráno probudila, bylo venku už tak 20 čísel a všechno pomalu roztávalo.. Voda kapala hlavně ze střechy, ze které visely rampouchy a které Besíška naprosto fascinovaly, taky se nechal pustit ven, pověsil se na okno a zakláněl hlavu, aby na ně co nejlíp viděl... Občas byl i tak hodný a podíval se mi do foťáku :) Po snídani jsem se vydala ven, nechtěla jsem sníh prošvihnout, na další sněžení to dopoledne nevypadalo. Besíšek už byl veselejší, buď si vzpomněl, že sníh zná, a nebo mu vadilo jen sněžení a ležící sníh ne. Každopádně lítal ze strany na stranu, bořil se až po hlavu, skákal ze sněhu ven a zase do něj padal.

Samozřejmě se nejradši procházel schovaný za keřem, abych ho nemohla vyfotit...

Ale párkrát se mi to povedlo.

Po chvíli brodění objevil nějakou větývku koukající ze sněhu a hned se do ní pustil, nejdřív si k ní sedl, pak si lehl na bok a pak se válel ze strany na stranu. Rychle se válel sem a tam a přitom se jí snažil trefit packou nebo se do ní zakousnout, což se mu několikrát podařilo, ale naštěstí zůstala živá... Alespoň zatím.

Když ho omrzela větvička, zkoušel sněhové koule, které jsem mu házela, ale protože jsem ho nestíhala fotit a taky protože mi pěkně mrzly prsty, omrzelo to po chvíli mně...

Než jsme odešli domů, stihla jsem vyfotit ještě sýkorku modřinku a můžete se mi klidně smát, že jsou fotky neostré nebo jinak špatné, ale já jsem na sebe pyšná... Už dlouho jsem se snažila vyfotit nějakého ptáčka a teď se mi to konečně povedlo :)